Vážení přátelé, spoluobčané, lidé svobodné a dobré vůle, nevím přesně, jak Vás oslovit.
Dnešní doba je těžká a bez jednoduchých řešení. Ocitli jsme se v krizi nejen ekonomické, ale především lidské, v krizi soužití. Globální a celosvětové, zato s dosahem na každého jednoho z nás. Ve 21.století žijeme v Evropě všichni bez hladomoru, bez horečného zbrojení, bez Gulagů a stovek tisíc nespravedlivě odsouzených lidí a používáme technologie které létají do vesmíru, vyrábějí neuvěřitelné množství elektřiny, můžeme komunikovat s lidmi na druhé straně světa. A bez ohledu na větší či menší problémy máme zdravotnictví, školství a ekonomiku, která se stará o to, že nám téměř nikdo neumírá hlady, bez pomoci nebo nezůstává bez základního vzdělání pokud sám nechce. To je nesporný pokrok o němž se našim babičkám a dědům nikdy nezdálo. A někdy mám pocit, že čím více máme komfortu a jistot, tím méně máme zodpovědnosti za to co tu – na Zemi – po nás zůstane a to ve všech ohledech včetně vlastního prahu.
Demokracie parlamentní, jejímž základem je soubor jakýchsi politických stran měla svůj hluboký smysl, ale dnešek ukazuje, že nedokáže zachytit rychlost doby. Jako všechno kolem nás, i politický systém čeká – a musí čekat – nějaký vývoj, přirozená evoluce. Doba techniky a technologie nepotřebuje politiky jako nositele myšlenek a vývoj společnosti je tak dynamický, že 4 letá perioda volebního období, kdy fakticky jedna strana něco změní a druhá to pak další 4 roky vrací zpět, vlastně jen rozvírá nůžky mezi realitou a imaginárním světem politiků, na jejichž vize nikdo ve skutečnosti není zvědav, k ničemu nejsou nebo nemají v podstatě žádného trvání. Nositelem filozofie, ideologie a bohužel často dezinformace nejsou politici, nýbrž média. A my místo naslouchání politikům a médiím bychom se měli vrátit na místo, kde nositelem myšlenek a filozofií jsou lidé a prosazují je lidskými, humánními způsoby a z humánních důvodů. Naší cestou ven z krize je systém, v němž bude co nejméně profesionálních politiků a co nejvíce apolitických profesionálů, pro něž bude hodnotícím kritériem jejich dobře či špatně odvedená práce, nikoli splnění politického zadání.
V dynamické a moderní – možná postmoderní době – v níž žijeme, nemůže politik laik, či lépe neodborník, zachytit podstatu jakékoli problematiky, ekonomikou počínaje a zahraniční politikou v celosvětovém kontextu konče. Tím spíše, že jeho obživou není správně nebo dobře vést resort, který je mu svěřen, jeho obživou je být znovu zvolen, případně se spojit s mafiánsky se chovajícími strukturami a nepoctivou cestou zajistit sebe a rodinu. Pokušení neférovosti a korupce je v demokracii a v jakémkoli zřízení odjakživa a nikdy ho nelze vymýtit, stejně jako jakékoli jiné pokušení, ale stále lepší, než když je zločinnost přímo zakotvena ve státní doktríně, například socialistické ústavě.
Pochopil jsem zároveň během těchto dní a utvrdil se v tomto názoru pohledem na posledních 20 let, že lidé do ulic nevycházejí a neúčastní se revoluce pro to, aby – jak se říkalo – měli také moderní věci a to že prý svrhlo komunismus. Možná tam někteří lidé pro to byli, ale myslím, že ti většinou dnes volí – jako důkaz pro tvrzení, že demokracie moderní doby už je mimo reálný stav světa – komunistickou stranu, různá polofašistická hnutí nebo jiné extrémisty. Protože jsou frustrovaní. Většina z nás včetně mě možná nevědomky, ale nakonec opravdu chtěla svobodu. Jakýsi sen, možná částečně víru. Možná nám všem přesně nedocházelo a nemohlo dojít, že svoboda je definována k tomu, aby nepřišla sama a přišel s ní kapitalismus a demokracie. Ale ať přišlo co přišlo, přišlo to samozřejmě i s chybami, které jen trochu rozkvetly tím, jak jsme strom spravedlnosti nezalévali – ani jako voliči, ani jako lidé. A tím jsme i my vinni. Vinni nevšímavostí, nechutí účastnit se věcí veřejných jen proto, že se ukázaly být nesnadnými, často nevděčnými. Typicky českým remcáním na okraj, smířením se s tím, co bylo a je v rozporu s naším svědomím a cítěním. Hrozivým, přesto však logickým vyústěním tohoto „nestarání se o věci kolem“ je pak – s trochou nadsázky - to, že zatímco v socialismu vysoké státní a armádní funkce zastával krejčí, výhybkář nebo švec, tak dnes se děje podobná věc. Lidé nominovaní na správu věcí nás všech a s obrovskou zodpovědností za miliardové zakázky, rozhodnutí a zadlužování, jsou stranické kádry, nikoli odborníci v dané problematice. Můžeme si oddechnout a říct si: „Pánbůh zaplať, už nás neřídí ševci a krejčí, ale aspoň vysokoškolsky vzdělaní lidé?“ Při pohledu na jejich výsledky práce se osobně domnívám, že moc důvodů skákat radostí nemáme. Ale tato neradost má v sobě skývu naděje - odkrývá zásadní věc, kterou je třeba změnit. Nejde o to, že demokracie je tmavá či světlá nebo socialismus rudý – to se děje vždy, když lidé rezignují na správu věcí svých. Pak kormidlem národů, ale možná i dějin hýbají ti, které k tomu žene ziskuchtivost a nikoli svědomí a zodpovědnost.
V posledních měsících se vžil pojem „krize důvěry“. Cítím ji velmi silně odevšud – z novin, burzovních zpráv, ze statistik nezaměstnanosti. Krize demokracie není jediný problém tohoto světa, ale v globálním světě se nás týká. A já věřím, že jestli existuje cosi jako globální svět a globální ekonomika, má existovat i cosi jako globální lidství, svědomí a zodpovědnost. Žijeme na stejném světě jako jiní lidé, kteří nemají střechu nad hlavou, co jíst, kterým pod rukama bez jakékoli lékařské péče umírají děti. Žijeme ve stejném světě jako lidé, kteří žijí v děsivých životních podmínkách a prostředí, že se mohou dožívat věku kolem 40let. Neznají poštu, elektřinu, praktického lékaře a často ani základní lidská práva. Jsou jich stovky milionů. Měli bychom vědět že tu jsou. A oni by měli vědět že tu jsme i my, lidé, kteří za běžnou a v posledku snad až nárokovou položku života považují vlastní dům či byt výborně vybavený nejmodernější elektronikou, pětidenní pracovní týden a ošetření laserem zdarma. Krize demokracie je zároveň obrovskou, obrovskou krizí nás lidí, mezilidských vztahů, nesobectví a veškerých hodnot, které nejsou hodnotami proto, že je někdo definoval, ale proto, že je po generace cítíme a snažíme se ctít. A to poznání začíná právě na tomto místě.
Ale zpět k naší konkrétní situaci. Je třeba si jasně říci, že naše životní úroveň neodpovídá výkonu ekonomiky. Naše politická reprezentace patří v k evropskému průměru, ale ne k nadprůměru, rozhodně spíše podprůměru. Naše politická zodpovědnost voličská, ta patří k evropskému podprůměru bez jakýchkoli pochybností. Počtem lidí, chodících k volbám, jejich chutí se zabývat řízením státu, jejich ochotou nést zodpovědnost za vlastní existenci, tím spíše, jak nároční jsme a kolik toho očekáváme počínaje moderním mobilem konče neutuchající lékařskou péčí zdarma, až se někdy divím, že se nestydíme. Nezvedneme zadek abychom alespoň hodili lístek do urny, ale když se nám něco nelíbí, taháme tatíčka stát za rukáv a pláčeme ať to za nás vyřeší. Jestliže mohlo něco stárnoucí a chřadnoucí demokracii zastavit – a stále ještě může – od dalších nenávratných chyb, přehmatů, a také podvodů a krizí, byla to aktivita voličstva. Jeho touha a schopnost využít nesmrtelného a nezadatelného práva kontrolovat, úkolovat, apelovat na své volené zástupce a trestat je v případě, že se svému údělu zpronevěří. Když ničím jiným, tak alespoň veřejným opovržením, které by jim znemožnilo sehnat snadno práci někde nebo v jiné části byrokratického státního aparátu. Nesvádějme na politiky přestože mezi nimi není žádná osobnost, na kterou lze být nějak výrazněji hrdý jak v našem, tak i evropském neřku-li světovém kontextu, že nás podvedli a že nás podvádějí, že nás neinformují, že nám lžou. My je nenutíme chovat se jinak, my o demokracii a politiku nepečujeme a tak přesně jako staré auto, o které se nepečuje, prostě přestane správně fungovat. Nebo v tom nejhorším případě přestane fungovat úplně – celé dvacáté století je němou připomínkou toho, co se stane, když lidská práva se stanou archaismem, který vyžaduje malá část lůzy, se kterou „spravedlivá mlčící většina“ zamete. Tomu musíme říct radikální ne, jestli je naším cílem myslet na ty, co přicházejí po nás, protože politickým, filozofickým cílem lidstva by neměl být zítřejší dožitý den – ale lepší svět pro každého.
Je nutné zároveň vidět konkrétní věci, které jsme svým přístupem, nezájmem, možná nedostatkem lidské soudnosti a sobectvím způsobili. Politika s cílem přežít do příštího volebního období nás nejenže nezachrání, zabíjí nás a bez naší akce se to nezmění, jen se to bude horšit jako rakovina, kterou neléčíte. Je nutné to říct nahlas: žijeme si dlouhodobě nad své poměry a vytváříme tím obrovský dluh pro budoucnost, a bude nutné ho splatit. Faktem – neoddiskutovatelným – je, že Česká republika má k hospodářskému zázraku stejně daleko, jako ke spolehlivé politické reprezentaci, která by občany od krizí měla naopak chránit, jinak naprosto postrádá smysl. Jestliže cílem politiků je vydržet ve funkci, nikoli se starat o správný chod svěřené agendy, krize se stala jen nevyhnutelným vyústěním našeho nezájmu a deprese, je to nevyhnutelný proces, který jsme jako lidé a jako voliči prostě nezvládli a neskončí to do chvíle, než to změníme sami. Máme zřejmě nejméně vzdělané školáky v celé Evropské Unii, protože prodlužené a projedené peníze nám nedovolují investovat správně a moderně do jejich vzdělání bez ohledu na to, že někteří z nich asi opravdu geniální nejsou. Ale jen proto, že nejsme všichni stejní, že mezi námi vždycky budou nějací vyžírkové, ještě nemáme žádné morální ani reálné právo nebojovat za to, co je správné, protože si právo na budoucnost zaslouží všichni ti, kteří takoví nejsou!
A platí to zcela obecně. Máme tu padesátníky bez práce, protože skrze plošné škrty nemáme na rozumné programy jejich integrace a vzdělání, přestože někteří z nich opravdu pracovat nechtějí. Máme dávky, o nichž víme především to, že je většina lidí zneužívá, než to, kde vůbec kdy komu pomáhají a mají smysl a ještě se kvůli nim vedou spory s rasistickým podtextem. Máme seniory, se kterými se tak dlouho nevede debata, až jsou málem vyloučenou částí obyvatelstva, která by možná byla ochotná k obětem pro svoje vnuky, kdyby se jí vůbec někdo zeptal. Nebo jim alespoň vysvětlil, proč i oni se v současné situaci musí podílet na obnově našeho hospodářství a boji proti krizi a že se tomu nelze vyhnout. Věda, vyšší vzdělání a technologie jsou to, co nám do budoucna může – možná jedině - pomoci přežít v konkurenci rostoucích ekonomik Asie, Afriky a Jižní Ameriky, ale naše investice jsou v naprostém rozporu s touto elementární logikou a pravdou. Podpora českého průmyslu a obchodu (především vývozu sofistikovaného zboží a technologií) pro prodej do starých i nových trhů je rušení našich obchodních i diplomatických misí. A to všechno jen proto, že se necháváme uplácet politiky za to, že dostanou naději ještě jednou se objevit na 4 roky v parlamentu. Je to ráj na Zemi, kdybyste to nevěděli, prostí lidé – je to místo, kde nemusíte za nic nést žádnou zodpovědnost. Za lhaní, za špatné výsledky své práce a práce svých resortů, na rozdíl od každého z nás, zedníka, managera, švadleny, účetního. Když mi pochybíme, jsme potrestáni – ti co nás vedou (směr peklo) se nemusí bát ničeho.
Závěrem bych chtěl sdělit: Cestou z krize demokracie kterou nyní prožíváme není extremismus, populistická dezintegrace Evropy, svalování viny na určitou rasu nebo sociální či jinou skupinu lidí – cestou z krize je zodpovědná politika ve všech směrech. Řízení věcí, státu, i té krize koneckonců, vyplývající z nelhaní, dodržování určených pravidel, z pravdivého informování lidí o stavu věcí, z jejich chuti a vůle se na správě věcí znovu podílet. To je jediná možná cesta lhostejno jak utopisticky to vyznívá. Ostuda je tomu nevěřit, ne mít pocit nebetyčné moudrosti, když vím, co nejde a mám pocit že jsem moudrý, když si utrhnu svoje a podvedu ostatní. A to je poslední inspirace kterou mi zkušenost z komunismu dala: pochopil jsem, že lidé nechodí do ulic pro konkrétní věci, konkrétní sliby, konkrétní informace nebo proti konkrétním věcem. Není to totiž dostatečná morální hodnota na akci člověka k cílené změně stavu věcí. Jít do ulic aby odešla jedna vláda nebo přišla jiná, když se hádají zaměstnanci televize o kus masa nebo když chci lepší lednici než soused - pro tohle se do ulic nechodí a ani chodit nemá. To stačí možná na rvačku v hospodě, ale ne na to aby se ulice zaplnily lidmi, kteří se jeden ke druhému chovají slušně. Přesto ale v listopadu 1989 byly ulice plné lidí a já už dnes vím proč. Nestáli tam kvůli tomu, že bylo v krámech málo zboží, že byly nízké platy, že se nesmělo vycestovat. Bylo to o cítění, svědomí, o pocitu. O tom co je a co není správné v životě dělat, čeho být účasten, na čem nést vinu a čemu přinést oběť, pokud si to situace vyžádá. O tom, co je a co není morální v souladu se staletou evropskou kulturou, ale také vlastním svobodným a individuálním svědomím. O hluboké hodnotě, možná té nejhlubší. A také o tom, že žádný konzum nemůže vyvážit dobrý pocit z toho, že se jako lidi znovu budeme moci – klidně na náměstí, ale třeba i v hospodách, na zastávkách tramvají, autobusů, v knihovnách, obchodech, a parlamentu – méně bát jeden druhého, a být si blíž. Buď můžeme najít cestu ke správě svých věcí a ten boj vyhrát a zlepšit osud těch, co přijdou po nás, nebo můžeme zůstat uzavřenými jednotlivci, kteří se jednoho dne bez jakékoli naděje ocitnou ve spárech politiky, která se o nás postará tak, že se až do své smrti nepřestaneme divit jak. Jak řekl Otto von Bismarck: „Kdo se nestará o politiku, o toho se postará politika.“ Je to tak pravdivé, až z toho bolí u srdce.
Každý z Vás, kdo má chuť se jen tak zastavit, povídat si, komunikovat, kdykoli mě prosím kontaktujte, já si udělám čas. Jsem jen jeden kluk, možná muž, určitě jeden člověk a chci s tím něco dělat. Každý z Vás, kdo by cítil cokoli potřebného říct nebo udělat, je vítán. Není důležité, jestli ten začátek skončí tím, že zvítězíme a budeme žít v lepším světě nebo státě, důležité je se spojit s každým, kdo to cítí stejně a chce z toho marasmu ven, protože to jde. Pomalu, možná hodně pomalu, ale to už přece ke světu patří, a stejně ke svobodě, spravedlnosti, pravdě. Skutečné lidské hodnoty nejsou nikdy sprinteři na krátkých tratích – ale já věřím, že dříve nebo později tu hru s názvem jeden lidský život vyhrávají.
S přáním všeho nejlepšího do roku 2012 Všem lidem dobré vůle, svobodné mysli, všem poctivým a všem těm, kteří už sami na nesobeckou a správnou cestu vyrazili se vzkazem, jim držím palce a budou-li v nouzi, rád se pokusím dle svých skromných sil pomoct.
Michal Hájek